V šeru krčmy s černým stropem, mezi plápolajícími svíčkami na kovaných svícnech a středověkou náladou, jsem neseděl poprvé.
Již dávno vím, že všechno je tady pouze hra, v níž hraje obsluha a někdy i trochu hosté. Dávno vím, jaký slovník zdejší obsluha používá. Že je na hony vzdálený způsobům ze dvora Ludvíka XIV., že má mnohem blíž k venkovským chlévům.
Jak říkám – je to hra, ale také styl a zábava v jednom. Originální pojetí, za nímž přijíždějí turisté z celé republiky do Dětenic. Historická hra s názvem: Cesta do středověku.
Postarší manželský pár však Středověkou krčmu nedaleko Jičína navštívil zjevně poprvé. Pro tento pár bylo vše nové, neokoukané. Společně se rozhlíželi na všechny strany a pomalu postupovali restaurací.
„Tady se uprdel!“ poručila najednou rázná servírka a odtáhnutím volné židle od masivního stolu ukázala muži, kde se má posadit. Jeho překvapená manželka se na něj podívala s vytřeštěnými očima, takhle je ke stolu v restauraci zjevně ještě nikdo neusadil.
Páru bylo přidělené místo hned naproti nám. A zatímco starší manželé stále ještě trochu vyjukaně vstřebávali atmosféru ve specifickém podniku, řízná obsluha neztrácela čas zbytečnými okolky.
“Nějaký chlastání?” ptala se servírka rovnou.
A vzápětí objednala nás, kteří jsme v jídelních lístcích listovali už dobrých pět minut.
“Máš vybráno? Co si dáš k žrádlu?” podívala se na mě.
Objednal jsem si krmi zvanou Pašík Vašík. Tedy grilovanou vepřovou krkovičku v dijonské hořčici, kukuřici, pečené brambůrky s bylinkami, s česnekovou a povidlovou omáčkou.
Tomuto jídlu za tři sta korun (299,- Kč) jsem dal přednost před Flákotou ze svině, Svinským jazykem, ohněm šlehaným, Kusem voloviny, Satanovým ohnivým sémě i Šťavnatým sviňátkem. A samozřejmě také před žrádlem pro kytkožrouty, neboť vegetarián fakt nejsem.
Pašík Vašík zapadl do atmosféry podniku. Večeře mě chuťově uspokojila. Neohromila mě způsobem, že by se mi tajil dech a podlamovala kolena. Že bych třikrát provolal: Sláva kuchaři.
Zároveň mi ale nezavdala jakoukoliv záminku ke stížnosti. Grilovaná krkovice jako stěžejní část jídla na talíři zkrátka byla přesně taková, jakou jsem ji očekával. Voněla grilem, držela si svoji sviňskou šťavnatost a plnila očekávání, byť jsem na ní svoji oblíbenou dijonskou hořčici necítil.
Kousek kukuřice a pečené brambory byly ideálními sparingpartnery masu, takže celkový dojem z večeře ve Středověké krčmě byl dobrý.
“Chcíplá ryba,” přinesla servírka pečeného pstruha hostovi u stolu naproti. “Tu máš. Ať ti čvachtá.”
„Dožráno?“ ujistila se vzápětí, když viděla můj prázdný talíř. „Dožráno,“ kývl jsem hlavou a objednal si druhé pivo na spláchnutí Vašíka.
Egran Wolf
Další gastronomické recenze Epikonu čtěte zde – Talíř zážitků.