V našem uzavřeném východním světě byl něco jako přízrak. Neznali jsme jeho tvář, pouze jeho hlas – mečivý, bolestný, hypnotický. Děsuplné legendy, že zakousl netopýra, nebo že rozmlouvá s ďáblem, v našich klučičích představách postavily tohoto zaklínače na piedestal boha.
Tohle je pocta nejen kapele Black Sabbath, ale především muži, který se stal symbolem svobody – i pro děti za železnou oponou.
Kdysi v jednom paneláku
Jako by to bylo před rokem… Venku za okny už dřímala tma a v našem panelákovém bytě se třemi místnostmi a kuchyní voněl buřtguláš, který máme vařila v kuchyni. Poslouchala u toho střídavě Ivo Jahelku a Wabiho Daňka z kazet a chvílemi si s nimi nahlas zpívala.
Zavřel jsem za sebou dveře do obýváku, abych měl soukromí pro poslech načerno nahrané muziky. Do kazeťáku jsem s napětím vložil už hodně přehrávanou kazetu BASF bůhvíodkud a přilepil ucho k repráku. Na kazetě bylo tužkou slabě napsáno: Black Sabbath – Paranoid.
A pak to přišlo – hororovější hudbu jsem do té doby neslyšel. Ten zvuk! Ten hlas! Když poprvé zazněly těžké riffy Black Sabbath a hlas Ozzyho Osbournea, měl jsem pocit, že mi neznámá síla obrací duši i život naruby. Nevěděl jsem nic o politice ani životě za železnou oponou, ale věděl jsem, že slyším hudbu svobody, která voní sírou. Do Štědrého dne zbývaly tři týdby…
Ano, když jsem poprvé uslyšel Black Sabbath, otevřely se mi dveře do úplně jiného světa. Sabbati totiž nezněli jako nic a nikdo, co jsme tehdy znali. Nezněli jako Zeppelini, Párplové, Uriáši ani Kissáci. Nezněli ani jako Iron Maiden, Judas Priest či Saxon.
Tohle bylo jiný. Jiný úplně ve všem. Jejich hudba jako by nepřišla z Anglie, ale z nějakého jiného světa, možná i z jiné planety. Nebo z podsvětí. Black Sabbath nepasovali do žádné škatulky – a v tom to bylo. Byli první. A byli mimo všechny dosud známé žánry.
Byli temní, pomalí, zneklidňující, strašidelní, přitom ale melodičtí a velmi návykoví. Jejich hudba byla jako apokalypsa v pomalém tempu. Zněla jako pomalá bouře. Sabati se opírali o kumšt skvělých instrumentalistů, díky tomu byly na každém z prvních alb nejméně dvě skladby, které se staly nesmrtelnými hity. Některé z nich velkolepě gradovaly. Těžké riffy se valily jako láva a nad tím vším se vznášel strašidelný hlas Ozzyho Osbournea.
To nebyl zpěv, ale mečené proroctví. Výkřiky z jiného světa. Hlas, který se nedal napodobit a už vůbec ne vysvětlit. Ani po letech ho nikdo pořádně nenapodobil. On byl temnota, která tě objala a nutila tě v ní zůstat. Nechápal jsem, co vlastně poslouchám. Ale věděl jsem, že je to velké. Bylo mi jedenáct a cítil jsem, že tohle není jen muzika. Že tohle je síla. Kult. Osud.
Až o pár let později, když už jsem věděl, co je to „žánr“ a kdo je Tony Iommi, mi všechno došlo. Black Sabbath byli v sedmdesátkách průlom. Milník. Kapela, která se zmocnila hard rocku, blues rocku a všech těch dlouhých kytarových sjezdů šedesátek, aby je zatlačila do temnoty, přidala tíhu, rytmus i chlad. A vytvořila něco, co tu předtím nebylo. Zrodil se heavy metal – z Iommiho riffů a Ozzyho výkřiků.
Když jsem onoho prosincového večera poprvé slyšel album Paranoid (a hned po něm alba Sabbath Bloody Sabbath a jako třetí debutní Black Sabbath), psal se rok 1984. Sabati tou dobou měli na kontě už devět studiových alb, o čemž však jedenáctiletý kluk ze sedmiposchoďového paneláku v socialistickém Československu nemohl mít žádné tušení. A to dokonce ani tehdy, když se ten panelák nacházel na chebském sídlišti Skalka, vzdáleném od západního světa, tedy západního Německa, pouhé čtyři kilometry.
Pašovaná svoboda na kazetách
V socialistickém Československu se západní muzika neprodávala. Sháněla se. V tělocvičnách, na burzách, v podloubích nebo tajně ve sklepech domů. Kazety se kopírovaly do nekonečna. S každou další vrstvou šumu rostla jejich hodnota. Ačkoliv kdo měl dobrou kopii s minimem šumu, byl za krále.
O to víc tvrdá rocková hudba ze západu rezonovala v hlavách nás, kteří jsme ji v ČSSR slyšeli. Byl to dunivý podzemní proud, který obcházel cenzuru, školy, pionýry i kulturní referenty. Byl to zvuk svobody – i když jsme tehdy ještě nevěděli, co to slovo doopravdy znamená.
Black Sabbath nezněli na vlnách Československého rozhlasu, ani je nepouštěli v Televizním klubu mladých. Televize o nich mlčela a učitelka na hudební výchovu by se zhroutila už jen při vyslovení jejich jména. A právě proto jsme si ty pásky půjčovali z ruky do ruky a kreslili obrácené kříže na desky sešitů, aniž bychom pořádně tušili, co znamenají. Bylo to něco zakázaného, ale silnějšího než cenzura. Silnější než zadrátovaná hranice hned za Chebem.
A Ozzy sám? On byl pro nás přízrakem. Tajemstvím. Postavou z jiného světa. Nepsali o něm v žádném československém časopisu. Do našeho světa, kde byli hrdiny Mirek Dušín, Antonín Panenka a Vítězslav Nezval, se Ozzy Osbourne nehodil. Byl příliš divný. Temný. Divoký. Vlasatý. A umečený.
Ale právě tím byl pro mě dokonalý. Stejně jako pro hrstku mých spolužáků, s nimiž jsme se tehdy začali nenápadně vysvlékat z pionýrských stejnokrojů. V našich představách žil Ozzy Osbourne v jeskyni, spal v rakvi a rozmlouval s ďáblem.
Někdo tvrdil, že Ozzy na pódiu zakousl netopýra. A někdo jiný, že má voperované oči nějakého zvířete. Někdo říkal, že ho v Americe zakázali, protože rozséval zlo. A další, že hořelo v každém městě, ve kterém Black Sabbath hráli.
Nám to bylo fuk. My jsme věděli jen jedno – že jeho hlas byl jako pára nad hladinou pekla. Nebylo to zpívání. Bylo to posednutí. Nářek. Proroctví. A v tom všem bylo cosi osvobozujícího.
Ano, Ozzy byl důkaz, že existuje jiný svět. Svět, kde můžeš být divný, temný, zlobivý – a přesto tě lidi poslouchají, tleskají ti a těší se na tebe. Kde nemusíš být spořádaný pionýr, ale můžeš řvát do mikrofonu o válce, šílenství a smrti – a přesto se z tebe stane legenda.
Pro školáka z východního bloku, který chodil na sobotní brigády, všude musel po sobě uklízet a učitele oslovoval soudružko a soudruhu, byl Ozzy totálním protipólem všeho, v čem vyrůstal. A právě v tom byla jeho síla. Ukazoval nám, že někde jinde se nemusí člověk podřizovat, že může jít svou cestou. A že svoboda nemusí být jen nicneříkající slovo v úvodníku Rudého práva.
Když poprvé slyšíš Paranoid
Jako by ten prosinec 1984 byl před pouhým rokem… Tak silně si vše stále pamatuji! Starší kluk z vedlejšího vchodu mi mezi kontejnery na odpad tajně předal kazety k okopírování. Několikrát se rozhlédl na všechny strany a pak je vyndal z kapsy ošuntělého hubertusu.
„Zapomeň na Olympic, vole. Tohle je Black Sabbath,“ rozhlížel se nervózně kolem. „Ale pusť si to, až rodiče nebudou doma! A nikomu ani muk!“
Když jsem si pak doma pustil Paranoid, zatímco máma v kuchyni míchala buřtguláš, spatřil jsem vstupní portál do nového vesmíru. Z repráků se zaprášenou membránou a šustěním začalo War Pigs. Potom Paranoid. A když zazněla čtvrtá v pořadí – Iron Man – pro mě už nebylo cesty zpět. Hudba mě uhranula a Ozzyho mečák pozřel. Osbourne byl jako přízrak z jiného světa. Prorok, který mluvil o věcech, které jsme my říct nesměli.
A tím, že byl jiný, nám dal chuť být taky jiní. Ne hned – to přišlo až později. Ale někde hluboko, mezi kazetami a kreslenými logy kapel v sešitech, se pomalu usazovala myšlenka, že svět není jen to, co ukazuje Československá televize v půl osmé večer.
Ozzy Osbourne nám nepředal návod na život. Předal nám něco cennějšího – pocit, že svět má praskliny. A že skrz ně občas prosákne pravda, hluk a s ním opravdová svoboda.
Dodnes, když slyším jeho hlas, slyším v něm ten stejný závan zakázaného ovoce. Ozzy nám nepředal jen hudbu. Naučil nás, že být jiný je v pořádku. A že i jako kluk ve čtvrté nebo páté třídě základní školy kdesi za železnou oponou se můžeš dotknout něčeho, co tě už nikdy nepustí.
Ozzy, díky. Navždy. Ať jsi, kde jsi – zůstáváš ve mně. Díky, že jsi byl náš první temný hrdina.
Václav Fikar