Zubařská profese jest činnost ušlechtilá, společensky potřebná, ba vysoce chvályhodná a neobejde se bez ní snad žádný občan. A zároveň bývá někdy provázena „nevšedními“ zážitky, které v jiných lékařských ordinacích obyčejně nenasbíráte a kvůli nimž mnozí dobře znají onen svíravý a děsuplný pocit, jenž nastává, když se návštěva tohoto odborníka stala nevyhnutelnou, a který narůstá přímou úměrou s tím, jak se fyzicky přibližujete zubařově ordinaci.
Přiznám se, že patřím k hrdinštějším typům z lidu českého, neb přirozený strach ze zubaře se u mne – narozdíl od mých vrstevníků – projevil až v relativně vyšším věku, kdy už mi klepal na dveře můj desátý rok a navštěvoval jsem třetí třídu základní školy. Dostal jsem se tehdy v naší malé obci do péče váženého zubaře, jenž byl navíc amatérským historikem. Kam se naň hrabali někteří snaživí soudruzi z místních muzeí, kteří opěvovali výdobytky Února 1948, statečné milicionáře či budování vesnických JZD.
Zubař v kontrastu s těmito kariérními oportunisty zkoumal nejstarší listiny k dějinám obce a jako brilantní latiník je překládal do češtiny. Má babička mu pak vše přepisovala na stroji a nedala na pana doktora dopustit. Ani já neměl s dotyčným žádný problém, vždyť to byl v naší rodině respektovaný host. Vše změnil až okamžik, kdy jsem ho jednoho dne navštívil v jeho ordinaci coby pacient.
Pan doktor byl vysoký, přísný a velmi autoritativní typ muže ze staré školy. Našel mi kaz ve stoličce „vlevo nahoře“ a pustil se chutě do díla. Jenže zřejmě natrefil na nerv. Ukrutná bolest mi začala vystřelovat do ucha i vršku hlavy a já se začal na křesle svíjet a dávat gesty najevo, že je třeba skončit. Pan doktor nesnášel odpor a nekázeň. Přikázal sestře, ať mne přidrží v křesle, a svou práci pečlivě dokončil. Následné tři roky mě pak nikdo k zubaři nedostal dobrovolně ani násilím. Vrtačka se v mých očích stala nástrojem zla a zubař ztělesněním rafinovaného sadisty…
S doktorovými nástupci byly mé zkušenosti lepší, než nastala doba mých vysokoškolských studií, kdy už se mnohé zákroky doplácely, zatímco já přežíval školu, jak se dalo. Byl jsem stále bez koruny, zničil jsem si zažívání levnou stravou a dvakrát jsem musil studia dokonce přerušit. Zubaře jsem odložil až na dobu popromoční, což se ukázalo jako osudné rozhodnutí. Vedle zubařského křesla mne tehdy vítal čerstvý absolvent stomatologických studií, jemuž nechyběla ráznost a energie.
„Vašnosto, vy máte zkažený skoro všechny horní zuby hned u kořenů, to nemá cenu udržovat. To vyndáme a uděláme umělý! A aniž by mi dovolil protestovat či vznést jakýkoli dotaz, horní řezáky mně v mžiku odřízl jakousi speciální pilkou. A já už slyšel jen ono klasické: „Vyplivněte!“ A když jsem pak vyslechl i cenu za nové horní zuby, protočila se mi překvapením očička, poklesla mi spodní čelist a bylo mi jasné, že další kalendářní rok budu vydělávat jenom a výlučně na umělý chrup… A ten si nyní pořídím na dluh…
Mladý lékař brzy odešel za lepším, z venkova do lázní, a při další návštěvě jsem padl i se svou zkaženou stoličkou, jež musela „ven“, do spárů jeho starší kolegyně.
„Bože, to je mimořádný kousek,“ chválila si dáma můj zub. A po provedení rentgenového snímku jásala mnohem víc: „Nádhera! Vy máte, pane Mužíčku, čtyři kořeny u jedné stoličky a ještě jsou zvláštním způsobem zkroucené! To musíme darovat univerzitě. To je unikát! Vy vstoupíte do dějin stomatologické vědy!“ lichotila mi.
Bylo osm ráno a lékařka zahájila trhání, či spíše brutální páčení stoličky. Připomínala mi více sochaře či zedníka nežli decentní paní lékařku. Bouchala mi do umrtvené dásně jakýmsi majzlíkem, běhala a poskakovala okolo mě, občas vulgárně nadávala a klela, chvílemi radostně jásala, střídala momenty práce i odpočinku a pravidelně přidávala umrtvovadlo.
Okolo 11. hodiny dopolední se mi zdálo, že již žádné umrtvovací dávky nepomáhají. Bolela a otřásala se mi celá hlava a zoufale jsem čekal, až bude zub venku. Bezmála po 4 hodinách trhání a páčení, v 11:45 středoevropského času, se konečně „narodil“ celý a vylezl i se všemi pokroucenými kořeny ven. V dásni mi vězela obří díra a v horečkách jsem následně prožil ještě další tři dni. Paní doktorka, vědoma si svých zásluh na poli vědy, ovšem jásala a bylo jí zcela lhostejné, že má od osmi hodin plnou čekárnu dalších, neméně akutních pacientů a někteří se už hodiny svíjejí bolestí a marně čekají na pomoc…
Po určitém čase pak nenápadně zmizela. I proslýchalo se, že odešla vyučovat na některou z univerzit, snad dokonce přímo do Prahy. Věřím, že můj mimořádný zub jí k jejímu povýšení přispěl zcela zásadním způsobem.
Když mi pak po létech trhala jinou stoličku její nástupkyně a já se psychicky připravoval na mnohahodinové mučení, trval celý proces kupodivu jen několik minut. Lékařka zub v půli přeřízla a kořeny vyndala samostatně.
Následně jsem ji odvyprávěl svou minulou zkušenost, paní doktorka mě empaticky politovala a vzápětí dodala: „Nelitujte toho, pane doktore Mužíčku! Obětoval jste se pro vědu. Vždyť jste rovněž akademik, byť z trochu jiného oboru. Musíte to její vědecké nadšení plně chápat. Věda – to je přece taky oběť!“
„A krutá bolest,“ doplnil jsem věcně a ona se radostně zasmála na důkaz toho, že jí dobře rozumím a souhlasím s jejími slovy… Souhlasil jsem, leč o další vědecké experimenty na poli stomatologickém jsem již určitě nestál. Mám svůj vědní obor a ten mi plně dostačuje.
Zajímavé zkušenosti jsem učinil také se stomatologem, jenž dočasně nahradil právě onu vědě oddanou lékařku. Byl původem Tádžik a přišel k nám tedy z oblasti bývalého Sovětského svazu. Kdosi mu doma vysvětlil, že v Česku si přijde na lepší peníze a s Čechy se bez potíží domluví rusky. Jenže mu zapomněl říci, že mladší Češi už ruštinu nestudovali, anebo jen krátce.
Naše pokusy o hlubší konverzaci tedy fatálně krachovaly. Doktor se neustále rozčiloval, a když už měl všeho plné zuby, přecházel do rodné tádžičtiny, které jsem již tuplem nerozuměl a v níž se mohl dosyta vynadávat. Nakonec jsme oba došli k závěru, že nejspolehlivější cestou k domluvě budou posunky, dramatická obličejová mimika a hlasité úpění. Jakmile nastal problém, začal jsem sténat a křičet, což byl pro lékaře signál, aby s vrtáním přestal a přidal do dásně dávku umrtvovadla. Část dalších umělých zubů mi zpracoval taktéž on.
Když jsem je však při vážnějším zdravotním problému, který skončil dvěma stomatologickými operacemi, předváděl ve fakultní nemocnici, vyjádřili se opakovaně tamní akademici slovy, že „tak zprasené zuby snad vyráběli někde v Číně, ale v Česku se takto zrůdně určitě nedělají“. Poctivě a popravdě jsem jim uvedl, že o čínskou výrobu nejde a že nesmíme Číňanům zbůhdarma křivdit. V mém případě se totiž jedná o originální produkt z bratrského exsovětského Tádžikistánu…
Šikovnou zubařku jsem naopak potkal ve větším městě, kam jsem časem profesně přesídlil. Byla jemná a citlivá, i když ani ošetření v jejích prostorách nebylo prosto jistých specifik. Paní doktorka nebyla jen chytrá a vzdělaná, nýbrž byla také – kulantně řečeno – parádní sexbomba. Měla nižší vzrůst a i při mých bědných necelých 170 centimetrech, které jsem podědil po svém stejně vysokém biologickém otci, jsem byl oproti ní pořád o jednu hlavu vyšší. Nicméně její drobná a krátká postava jí neubírala na přitažlivosti. Naopak.
Vypadala jako panenka Barbie, a kdyby ji potkal někdo na ulici, tipoval by ji spíše na modelku nebo ženu z kadeřnických a okrašlovacích salonů, ale sotva na lékařku. Měla vzorně vyčesané vlasy, perfektně upravené nehty na rukou i nohou, dokonalý make up a v lepším počasí jí zpravidla nechyběly šatečky nebo sexy-minisukýnka, která odhalovala její ladně tvarované nohy od chodidel až po většinu stehen. Což ale ve výsledku přinášelo pacientům i určitá rizika, která zanedlouho blíže objasním.
Jistý problém jí činila tělesná výška. Zubařské křeslo na ni bylo vysoké. Obyčejně si tedy vysunula židli u křesla co nejvýše, pacienta položila téměř do lehu, opřela se mu o hruď nebo si na něj přiklekla – a v této poloze se věnovala jeho zubům. S citem a ohleduplně, nutno dodati.
Mne si ovšem vyhodnotila jako poněkud problematického pacienta. Jak jsem se jednoho dne dozvěděl hned ve dveřích, „tak je tu zase pan doktor Mužíček s tím velkým a silným jazykem“.
Vrtala mi toho dne zub kdesi vzadu v dutině ústní a stále dokola si stýskala: „Já bych vám ten jazyk nejraději přišpendlila někam k patru, nebo úplně vyndala ven, kdyby to bylo možno. Všechno by mně šlo rychleji, kdybych pořád nemusela zápasit s tím vaším jazykem. No podívejte, sestři! Zkuste mi ho občas přidržet vy – pán s ním pořád lomcuje!“
„No fákt,“ přisadila si vzápětí sestřička. „Pán má vopravdu velkej a silnej jazyk… No to je pořádnej macek!“
„Já už nemůžu,“ ulevila si lékařka, když jsem jí jazykem opět nerad zakryl místo, které potřebovala dovrtat a vyčistit.
„Já ho taky neudržím. Von ho má strašně mrštnej!… A neuvěřitelně neposednej!“ omlouvala se sestra.
Načež se na sebe s lékařkou vzájemně podívaly, oběma ženám tajemně zajiskřila očička a vzápětí vypukly v mohutný řehot, zatímco mým nesplnitelným úkolem bylo, abych držel otevřená ústa a ani na moment se neusmál.
A když se mi zdálo, že se mi to s vypětím všech sil konečně podařilo, ozvala se znovu sestřička a zopakovala již poněkolikáté: „Takhle velkej a mrštnej ho má málokdo. Pán je speciální exemplář!“
A obě mladé ženy, oproti nimž jsem byl již nejméně o dekádu starší, opět spustily mocný nával smíchu. Takže vidno jest, že netoliko kořeny mých stoliček, nýbrž také můj jazyk stojí za mimořádné vědecké zkoumání… A jen jsem doufal, že mi ho ještě nakonec nevytrhnou, podobně jako kdysi paní doktorka moji stoličku.
I přes pravidelné špičkování o mém extrovním jazyce, kterému se prý žádný jiný jen tak nevyrovná, jsem na paní doktorku nezanevřel. Pravdou ovšem je, že jsem při jejích ošetřeních trpěl ještě jedním choulostivým problémem, který se projevil rovněž u básníka Valentýna, jemuž jsem lékařku doporučil a on k ní začal pravidelně docházet.
Jednoho dne jsme se potkali na centrálním náměstí a Valentýn šel právě od ní. Působil zamyšleně a poněkud rozpačitě. Posléze se rozpovídal a líčil mi, kterak na něm drobná paní doktorka klečí a ošetřuje mu zuby.
„Já jsem pokaždý rudej vod studu a strašně na tom křesle trpím. Tak nevím, jestli bych si neměl najít ňákýho jinýho zubaře.“
„Proooč?“ zajímalo mě.
„Heleď, Jonatháne. Když vona, jakmile si na mě vyleze, a eště má tu minisukýnku, tak já hned začnu bejt vzrušenej a mně se okamžitě postaví. A celý vyšetření pak trnu, že to musí bejt na poklopci poznat, a je mi děsně trapně a bojím se, že sestra i doktorka si toho určitě dávno všimly. A čím víc si nejsem jistej, jestli to na mě nepoznaly, tím jsem vzrušenější a nervóznější a bezradnější…. A v obličeji v tý chvíli vypadám jako ředkev. A vona se mi pak pořád ptá, jestli mi není špatně a nepotřebuju jinou pomoc? A jestli nemám náhodou neléčený problémy s tlakem, když jsem takovej celej červenej?… Co ji na to mám asi tak říct?“
„Mmm,“ zamyslel jsem se na okamžik. „Tady je těžký radit, milej kolego. Čistě mezi mnou a tebou – samozřejmě, že to nemusí spolu s náma sdílet i všichni naši čtenáři, natožpak celé Česko – naprosto tě chápu, jelikož i já řeším tuhle závažnou potíž! Jakmile si na mě doktorka vyleze, tak jsem taky hned ‚v pozoru‘. A zoufale trnu až do konce vyšetření, jestli to nebylo vidět! Ale ve ve vobličeji to asi dovedu skrejt… Teda aspoň doufám… Stoprocentně jistej si ovšem nejsem…“
„Možná bychom se měli povohlídnout jinde. Je citlivá, … no ale má docela vysoký doplatky…,“ opáčil Valentýn.
„Jó, ty doplatky, to je vlastně docela zásadní věc,“ přitakal jsem. „No možná fakt přišel čas na změnu… No a nechceš jí třeba ještě zkusit sbalit, když na ní reaguješ tak sensitivně? Třeba by ses jí líbil. Ženskejm imponuješ, seš vysokej hezoun…Vypadáš líp než já…“
„Nejen líp. Vypadám dokonce mnohem líp než ty!“ souhlasil ochotně Valentýn jako správný narcis. „Jenže znáš můj plat v kultuře. Nemám ani na hypotéku a k moři jako zubařka víckrát ročně nejezdím, nemám za co. Jedu maximálně tramvají do lesa nebo vyrazím pod stan kousek za město. To nemá cenu zkoušet… Už jsem pohořel ze stejnýho důvodu mnohokrát. Mý bejvalý vobdivovatelky by mohly vyprávět.“
„To známe vobá,“ přitakal jsem a zavzpomínal jsem si pro změnu na mé někdejší nápadnice, které mě kvapem opouštěly po průzkumu mých platových poměrů. „Za doktorát z filozofie si toho člověk v Česku moc nekoupí,“ dodal jsem ještě se smutkem v hlase. „No nic… Tak já se povohlídnu po dalších zubařích a doktorku asi ukončíme, aby nás u ní nakonec nepotkal eště větší trapas, že…“
A protože jsem coby beraní zrozenec mužem činu, na rozdíl od mého poetického, mnohem hezčího, leč nerozhodného kolegy, v krátké době jsem ozkoušel nového stomatologa. Měl pověst humorného chlapíka, jenž přijme každého pacienta a u něhož se nečeká dlouho na žádný zákrok, jelikož nemá pacientů tak mnoho, jako někteří kolegové. Aniž bych zkoumal příčiny onoho stavu, který mi v podstatě vyhovoval, vyrazil jsem k novému dentistovi.
Řeči o mém silném a neuvěřitelně mrštném jazyku vůbec nevedl a jeho sestřička se také nedopouštěla žádných dvojsmyslů, neb byla ženou ctihodného stáří a jistě se jí blížil důchod, pokud již dokonce nepřesluhovala přes penzi. Ordinace ovšem obsahovala zcela jiné specifikum, jehož následky mně plně došly teprve během delšího zákroku na zubařském křesle.
Pan doktor miloval anekdoty všeho druhu a také filmové komedie, ať už z produkce české či zahraniční. Jak řekl při našem seznámení: „Doktořina je náročná profese. A ta naše zubařina je navíc vobčas stereotyp a trochu nuda. Musíme si zkrátka umět život taky trochu vokořenit, no né, pane filozofe? Tak tu mám v ordinaci vobří televizi a tady se ‚zdravotní ségrou‘ si tím vylepšujeme náladu. A pacienti taky. Budete chvilku čučet na vobrazovku a strach ze zubaře je hnedle pryč. Mám to vozkoušený. No, hele, dneska si zase promítáme Slunce, seno, jahody vod režiséra Trošky. Ve filmu tam pouštěj kravám do uší hudbu a vony potom líp dojej. No a my tady pouštíme pacientům komedie a voni jsou spokojený a míň se bojej… To je zase můj origo-vynález!“
Jakmile jsem otevřel ústa a zubař mi do nemocného, leč injekcí uspalého zubu zavrtal několik jehliček, tak to ještě šlo. Horší chvíle nastaly, když jsem měl za úkol nehýbat ústy a nesmát se, zatímco žoviální lékař se každou chvíli ze srdce řehnil ohraným scénkám z filmu a sestra jej o něco méně hlučně a decentněji následovala.
„Dobré, ne? Viděl jste?“ komentoval co chvíli dentista momentky z legendárních Hoštic a smál se od ucha k uchu, zatímco já nemohl mluvit a křečovitě jsem křivil a žmoulil ústa ve snaze se také nezasmát.
Bezmála hodinové ošetření, které vysmátý zubař občas prokládal ještě vlastními vtípky, se brzy proměnilo v cynicko-sadistická muka.
Když mě za týden navštívil Valentýn a ptal se na mou zkušenost s novým lékařem, odvětil jsem celkem lakonicky: „Zlatá erekce a ředkvičkovskej ksicht, hochu… Tohle nedávám, to je o level náročnější mučení. Už chápu, proč tam chodí tak málo pacientů… Nejvražednější kategorie zubaře je zubař-humorista. To si dobře pamatuj! A vyhýbej se mu na sto honů. Horšího mučitele neznám!“
„Takže, co teď, Valentýne?“
„Takže… hledáme dál…,“ doplnil jsem upřímně…
* * *
Jak jsem pronesl již v úvodu, řemeslo zubařské jest ctihodné, vážené, pro život nezbytné a chválu zasluhující. Ovšem najít v řadách mužů a žen zubařských onoho, který jest prostý některých osobních svérázností, ježto jsem popsal v předchozích odstavcích, je věcí věru nelehkou.
My s básníkem Valentýnem prozatím zůstáváme u paní sexy-doktorky, ale kdyby někdo náhodou tušil o mistru řemesla stomatologického, jenž se s vámi domluví vaším rodným jazykem, vyrábí tuzemské, a nikoli sovětské zuby, nemá ambice vyučovat na vysoké škole a páčit vám po několik hodin z lebky unikátní zubní exempláře pro univerzitní kabinet kuriozit, nepouští vám během zubního ošetření komediální filmy a nejrůznější humorné skeče, jimž se však na rozdíl od něho nesmíte smát, ba který vám nezpůsobuje intenzivní erotické vzrušení po dobu každého ošetření, jsme ochotni podstoupit další životní experiment a stát se jeho řádnými pacienty.
Jen máme tu drobnou obavu, že pokud bude dotyčný trpět jiným osobním svérázem, aby výsledkem nebyla náhodou další povídka a náš společný návrat do naší stávající vzrušivé ordinace…
Radovan Lovčí