Po měsíci plném ryčných metalových festivalů i koncertů, stejně jako nevyzpytatelné rybařiny v horkých a slunečných dnech, jsem se potřeboval na chvíli ztišit. Vrátit se do všeobjímajícího ticha přírody a čerpat z její hluboké magické energie.
A tak jsem si bezprostředně po návratu z Basinfirefestu ve Spáleném Poříčí dal pořádnou sprchu, vypil oblíbenou kávu s medem a skořicí a jako každý rok v červnu se vyjel toulat do Krušných hor (z Chebu to tam mám doslova kousek). Kochat se a nasávat zdejší vůni a klidnou energii, která mi v něčem připomíná energii přírody severských zemí. Zkrátka zatoužil jsem po tichu, barvách, vůních a pohlazeních obyčejně neobyčejných luk.
Co se Krušných hor týká, navštěvuji je pravidelně podobně jako Slavkovský les, či Doupovské hory. Vždyť je mám všechny u zhýčkaného nosu. Několikrát ročně vyrážím na Hřebečnou, do Abertam, do Horní Blatné, na Červenou jámu a po celém širém okolí, vlastně se už pětadvacet let vracím na místa, která mám načtená a mám je rád. Nevymýšlím nic zvláštního.
I tentokrát jsem se zrcadlovkou na krku a těžkým foto báglem na zádech vystoupil v Hřebečné a vyšlápl na špacír. S cílem zachytit dočasnou, pomíjivou krásu rozkvetlých zdejších luk.
Právě tady, na loukách na Hřebečné, jsem o uplynulém víkendu, kdy příroda zrovna zařadila nejvyšší stupeň rozkvetlé pohotovosti, pořídil následujících 33 fotografií.
Vůně hor
Už cestou na Abertamy mě ovanul ten známý, ztěží popsatelný mix vůní – směs prohřáté krušnohorské půdy, pryskyřice jehličnanů, větrem česané trávy a pokyvujících se květů, které tu mají tolik barev, že i barevná škála Pantone by se začervenala kvůli své nedostatečnosti.
Když jsem v Hřebečné vystoupil, jako bych byl doma. Nebo zpátky ve svém dětství. Motýli létali jako ve zpomaleném filmu, každý pohyb jejich křídel vykresloval mírný oblouk nad rozkvetlou loukou, a naducaní čmeláci hučeli jako malá letadla. Přišel jsem si jako host na soukromé slavnosti, kterou tu pořádá sama krušnohorská příroda – a kde není třeba vstupenek, jen trochu otevřené vnímavosti a plného propojení. Nic víc, nic míň. Žádná silná slova, žádné svaly, žádné hovadiny… Jen propojení s nedozírnou hloubkou vonící skutečnosti.
Louky podél cest kolem Abertam a Hřebečné jsou v tomto ročním období plné života. Stačí si sednout do trávy (pozor na prevíty – mravence!) a chvíli jen tak být. Vnímat, jak se pod proudem letního slunce zdejší krajina probouzí do všebarevného karnevalu. Fialová se potkává s oranžovou, bílá s tyrkysovou, žlutá se směje do objektivu jako stará známá. Mezi tím probleskne modrá rezekvítku nebo tu a tam karmínová vlčího máku.
Co chvíli zahlédnu motýla, v dálce zpívá pěnkava a z blízkého smrkového lesa vane příslib stínu a trochu i chládek, když zrovna dnes je tady 25 stupňů nad nulou. Avšak ticho zde nikdy není úplné. Pořád tady něco šustí, někdo bzučí nebo chrastí. Je to ticho, které žije. Takové, které se vám neomrzí.
Jestli se někdo ptá, proč sem jezdím pořád dokola, pak právě pro tento specifický klid, barvy a rytmus, který tu není určen žádným kalendářem, ani nejdokonalejší aplikací.
Krušné hory v sobě mají něco drsného i temného, ale současně něžného a voňavého. Stejně jako lidé, kteří tu žijí – zarputilí, přímí, někdy mlčenliví, ale laskaví a opravdoví. Jako by všechny ty vlastnosti do sebe nasákli právě z těch luk.
A tak tu právě teď sedím, s nohami v trávě, foťákem v ruce, knhou vedle sebe a úsměvem na rtech. V tričku Kreator, co voní ještě nedávným Metalfestem v Plzni. Ale tady mi nikdo nic nebere. Protože i metalisté mají oči, duši a umějí se kochat. A když zrovna neřvou pod pódiem, klidně si lehnou do trávy a fotí kytičky. Byť právě tato kombinace může některé neznalé lidi překvapit. Jako pár, který mě míjel, když jsem klečel u žluté prhy a fotil.
„Všimla sis ho?“ ptal se jí. „Co myslíš?“ podívala se na něj. „Ty vole… Metalista a fotil kytičky.“
Ano, metalista fotil v Krušných horách kytičku. A nejen to. on věděl, jakou kytičku fotí. V daný okamžik prhu arniku, neboli prostě arniku – chráněnou rostlinu z některých horských oblastí. Léčivou a jedovatou zároveň, tak jako metal.
Příroda tu v červnu vyhrává na plné pecky. Ne decibely, ale vůněmi, barvami, světlem. A je to koncert, který mě nikdy neomrzí.
Fotografování v přírodě
Focení v přírodě je specifická disciplína. Není to jako v ateliéru, kde si světlo nastavíš, jak chceš, a modelka tě neposlintá. V přírodě jsi host. A taky občas náhodná překážka.
Například čmeláci. Člověk si lehne na břicho, připraví si záběr na květ máku a najednou mu v oku přistane čmelák velikosti menšího vrtulníku. Bzučí, krouží a vypadá, že se vážně zajímá o tvou čočku. Jednu chvíli jsem si říkal, jestli mi nechce zkontrolovat nastavení clony.
A to nemluvím o tom, když si stoupnete na to ideální místo, které jste půl hodiny hledali – a ono se hýbe. Přesněji řečeno, je to mraveniště. Náhlý trénink step-aerobiku zajištěn.
Zábavné je i pozorovat lidi, kteří kolem procházejí. Tváří se střídavě udiveně a pobaveně, když vidí dospělého chlapa s fotoaparátem, jak leží v trávě, šteluje stativ mezi kopretiny a polohlasem mluví k motýlům: „No pojď, sedni si, neboj…“
A pak ten moment radosti – když se motýl opravdu posadí. Člověk zadržuje dech, srdce bije jak o život, prst už je na spoušti a v tom… brnk! zafouká vítr a květina i s motýlem uletí mimo záběr. Takže znovu. Focení hmyzu je ideální trénink trpělivosti i vděčnosti. A někdy i stehna.
Zajímavé je, že jakmile si dáte na hlavu klobouk a kolem krku foťák, místní vás začnou považovat za odborníka. Dvě paní z Německa se mě ptaly, jestli je to bläulicher Enzian, přičemž ukazovaly na vřes. Nechtěl jsem jim kazit radost, tak jsem jen přikývl a prohodil něco o tom, že letošní květen byl opravdu bohatý. Obě spokojeně pokývaly hlavou a zmizely v borůvčí.
A nakonec, to nejlepší – když se po několika hodinách šouráte zpátky, pražení sluncem, s padesáti fotkami v paměťové kartě a padesáti štípanci na noze, v hlavě vám stejně zůstane hlavně ten pocit… Že to stálo za to.
Někdy stačí pár hodin ve vysoké trávě, aby si člověk připomněl, že svět je pořád krásný. Jen je třeba občas vystoupit z ruchu, nadechnout se a vrátit se k tomu, co je tiché, barevné a skutečné.
A tak se už teď těším, že se do Krušných hor zase vrátím. Už za pár týdnů. Protože některé koncerty příroda hraje jen jednou ročně – a byla by škoda je propásnout.
Václav Fikar